Přednáška Učené společnosti ČR z 19. 3. 2019 prof. PhDr. Petr Vorel, CSc., Univerzita Pardubice Významným nástrojem ve vztahu mezi panovnickým dvorem a stavovskou obcí v Království českém se v průběhu 16. století stal daňový a měnový systém. Projednávání těchto záležitostí na zemských sněmech využívali stavové jako nátlakový nástroj vůči panovnickému dvoru. Nejzřetelnější je tato okolnost v případě projednávání konkrétní výše a metodiky výběru daní, které představovaly stále významnější zdroj příjmů panovnické komory. Stejně důležitou však byla také otázka mincovního regálu, v jehož uplatňování byl panovník v rámci systému stavovské monarchie omezován zemským sněmem. Bez souhlasu stavů nemohl výrobou méně kvalitního oběživa krýt deficit vládního rozpočtu. Nástup Matyáše Habsburského na český trůn (1611) představoval ve vztahu mezi stavy a panovnickým dvorem podstatnou změnu, neboť těžiště mocenského zápasu mezi nimi se dočasně přesunulo z oblasti nábožensko-politické (kde protestantští stavové získali v letech 1608-1611 jednoznačně převahu) do oblasti ekonomické. Vnější projevy tohoto zápasu byly jiné než v předchozích desetiletích, proto je nutné posuzovat je odlišným způsobem. Panovnický dvůr se marně pokoušel devalvovat měnový systém a pokrýt tak stále narůstající rozpočtový schodek, který už nebylo možné pokrýt růstem daňové zátěže. Namísto složitých jednání o výšce a výběru daní na sněmovní úrovni zvolil panovnický dvůr jednodušší cestu postupného navyšování státního dluhu, který vznikal mimo kontrolu stavovské vlády, ale měl být někdy v budoucnu splacen z daňového výnosu. Rozpory vyvrcholily na jednání zemského sněmu roku 1615, na kterém stavové schválili návrh na výběr daní na pět let dopředu. Toto rozhodnutí je ve starší historiografii zcela mylně interpretováno jako jedna z hlavních politických chyb, kterých se předáci české stavovské opozice v době před stavovským povstáním údajně dopustili. Na základě analýzy konkrétních dat autor vzniklou situaci interpretuje zcela novým způsobem. Souhlas stavovské opozice s dlouhodobým výběrem daní byl dobře promyšleným rozhodnutím, kterým stavové vůbec nevycházeli vstříc panovníkovým požadavkům. Naopak; usnesení zemského sněmu z roku 1615 zablokovalo další růst zadlužení země a vytvořilo nový nástroj stavovské fiskální politiky, předjímající možný budoucí mocenský zápas o vládu v zemi.